Slovo S. Mackové | Jiri Pelan

Milí absolventi, vy, co jste měli tu možnost setkávat se s panem doktorem Pelánem jako se svým pedagogem, ale hlavně jako s osobností.

Někdy v uplynulém týdnu nás Jiří Pelán opustil. Přesné datum neznám, dozvěděla jsem se o jeho odchodu ve čtvrtek z velmi stručného mejlu: „Zemřel Jiří Pelán.“ Podepsán byl Stanislav Nemrava. Standu Nemravu jsem druhý den kontaktovala. Byl zrovna na cestě z pohřbu. To je odpověď pro všechny z vás, kteří se na pohřeb ptají a chtěli se účastnit. Obřad byl, jak jsem pochopila, jen velmi soukromý, účastnila se snad jen dcera Jiřího a Nemravovi, ale ani to nevím přesně. Žádné smuteční oznámení jeho dcera neposílala, žádné není. Dohledávám ve starých materiálech nějaké věcné informace o působení Jiřího Pelána na fakultě a v ateliéru, abychom mohli vyvěsit ve škole a na webu jeho medailonek a na fakultě černý prapor.

S Jiřím Pelánem se znám snad skoro čtyřicet let. Pamatuji se, že byl se mnou a Danou kdysi v Kaplici v semináři. To mohlo být tak koncem sedmdesátých let. Od té doby jsme se vídali na podobných akcích pravidelně, byl účastníkem dvouletého kurzu dramatické výchovy, který jsme koncem osmdesátých let pořádali v tehdy ještě Domě pionýrů a mládeže v Lužánkách. Pamatuji si ho z té doby jako nesmírně vzdělaného a kultivovaného muže, který se ale ve vteřině dokázal proměnit doslova v hravé dítě Pamatuji si, jak jsme s Danou nevěřícně poslouchaly jeho historky, často – což jsme tehdy ještě neznaly – pořádal sám něco jako Boalovo neviditelné divadlo. Nechával stát při svých cestách jakoby bez dozoru své zavazadlo a čekal a pozoroval, co se bude dít. Při jedné cestě do Kaplice jsme mu s Danou pomáhaly vyčistit bundu. Nechápaly jsme, jak se mu to mohlo stát, ale byla totálně od holubů. Představovala jsem si to pak asi tak, že se k němu ze všech stran slétají holubi, usedají mu na ramena a na ruce a on tak stojí s těmi holoubky, kteří si ho našli a neodhání je, ale je rád, že si ho našli.

Vždycky jsem si myslela, že Jiří je tak o něco málo starší, než jsme byly my s Danou. Bylo pak velkým překvapením, když se na fakultě proslechlo, že mu je sedmdesát (ti, co u toho tehdy byli, si pamatují, že jsme mu uspořádali oslavu v restauraci, kam nakonec nepřišel, protože to z našich signálů jaksi nepochopil), a že je tedy o skoro dvacet starší. Jiří se narodil v roce 1932 a podle té neuskutečněné oslavy asi někdy na jaře a bylo mu tedy 86 let.

Přes všechnu svou vzdělanost byl nesmírně důvěřivý, troufám si říct často až dětsky naivní. Pamatuji si, jak koupil od člověka, který ho oslovil z auta, tři kožené bundy za velmi výhodnou cenu (ta výhodná cena šla do tisíců, ale zase za kožené bundy to nebylo tak moc). Ukázalo se, že kožené nebyly a dlouho ještě ležely ve skříňce v jedničce, kde jsme tehdy měli „kancelář“. Nejen, že nebyly kožené, ale vzhledem k designu byly taky naprosto nenositelné. Ale Jiří nelitoval a tomu člověku, co mu bundy prodal, ten výdělek přál.

Marně se snažím převést vzpomínky na přesná data, ale myslím si, že Jiří se k nám v ateliéru připojil někdy v roce 1994, tedy dva roky po založení ateliéru na fakultě. A že s námi zůstal tak asi do roku 2009.

Ten oficiální medailonek připomene jeho profesní kariéru, i to, co jsme tak moc nevěděli a co jsem našla ve starém osobním dotazníku k akreditaci. Při své skromnosti své počiny Jiří spíše tajil. Moc jsme nevěděli o jeho působení v zahraničí (v dotazníku nacházím například 1998-1999 United States Information Service (USIS) Center for Civic Education and United States, Information Service - tvorba standardů pro výchovu k občanství pod názvem "An International Civic Education Exchange Program“, 1997 - Univerzity College of Ripon and York St.John, York: pozvání ke studijnímu pobytu v Anglii v rámci vyhlášeného tématu "Educating for Justice and Peace in the World"…), o jeho publikační činnosti (2000 - Jiří Pelán: Pojetí člověka v exitenciální filozofii - MU Brno, Filosofie pro děti - filosofování s dětmi a literární tvorba jako výpověď dospívajících - skripta MU, 2003 - Variace podob výchovnej dramatiky, Prešov - Slovenská republika - monografie), o jeho práci na učebnicích (dějepis pro 5.třídu, čítanka pro 5.třídu). Oficiální medailonek ale nebude obsahovat naše osobní vzpomínky.

Nedávno, jak jste jistě zaznamenali, opustili fakultu ve stejný den (30.června) dva významní a nenahraditelní pedagogové, prof. Nika Brettschneiderová a prof. Josef Kovalčuk. Oba po těžké nemoci, se kterou nesmírně statečně, ale marně bojovali. Zmiňuji se o tom proto, že setkání po jejich pohřbech měla pro všechny takový ten očistný význam. Měli jsme příležitost o nich mluvit, vzpomínat, nějak se s jejich odchodem smiřovat. To nám není umožněno. Pohřeb, jak jsem psala, už proběhl včera. Jsou prázdniny, všichni jsou někde rozjetí a setkat se asi nedokážeme. Přesto bychom asi všichni potřebovali nějak se s odchodem Jiřího srovnat. Já na žádné sociální síti nejsem, moc to nemusím (hlavně nemusím hned vědět, co si studenti myslí nebo spíše co a jak komentují), ale – a to je dotaz na Jonáše Konývku, se kterým ty „oficiální věci“ řešíme – zda by bylo možné takovou platformu třeba v rámci webu Sítka otevřít. Třeba něco jako „Moje vzpomínka na pana doktora Pelána“. Abychom si mohli alespoň takto na Jiřího společně zavzpomínat.

Jen ještě, že z toho, co mi o odchodu Jiřího řekl do telefonu Standa Nemrava, vyplynulo, že Jiří nebyl dlouho nemocný, že šel jen do nemocnice na nějaké odběry a nechali si ho už tam a že to snad trvalo jen krátce. Že tiše usnul a v těch posledních chvílích u něj byla jeho dcera, která mu četla jeho oblíbené básničky.

Jsem moc ráda, že jsem Jiřího znala tak dlouho a tak osobně, i když mnohé zůstalo tajemstvím, Jiří nepatřil k lidem, co se se vším svěřují. Určitě prožíval nejednu těžkou životní situaci, ale víc než o sebe se zajímal a staral o druhé. Bylo mi ctí, že jsem ho mohla poznat a budu na něj vzpomínat s láskou.

Silva Macková